Emil Hácha

Takže se hledá nový prezident, rozštěpená politická scéna se shoduje, že volba z více kandidátů za této situace nepřipadá v úvahu. Musí se najít někdo pro všechny přijatelný, kompromisní. To znamená někdo apolitický, nepříliš výrazný, jeho role stejně má být čistě formální. Padají jména bankéře Jaroslava Price, podnikatele Jana Bati či historika Josefa Šusty, ale nakonec výběr skončí u Emila Háchy. Úspěšně přeci řídí státní instituci, má správný věk a odborné renomé, jako vysoký úředník je vždy nadstranický a mimo jiné také umí výborně německy, což se zřejmě bude hodit, jen bude muset se svou kandidaturou souhlasit.

Když se Emil Hácha zprávu dozví, je v šoku, politickou funkci nikdy nechtěl, je zdrcen osobními tragédiemi a zdraví už mu taky neslouží jako dřív. Ale politici naléhají, když prý odmítne, na nikom jiném se neshodnou a země už tak zmítaná chaosem, bude v úplném rozkladu. Důležitou roli v tu chvíli zřejmě sehraje nejen nutkání pomoci státu v těžké situaci, ale i Háchova víra v Boha, možná získal dojem, že prezidentství bude křížem, který musí jako správný křesťan nést. 30. listopadu je tak Emil Hácha v Rudolfínu zvolen třetím prezidentem Československé republiky.

Hitler nechá Háchu čekat až do čtvrt na dvě ráno, to už je 15. března, pak mu zcela bez obalu oznámí, že v 6 hodin ráno české území obsadí německá armáda a jakýkoliv odpor bude brutálně potlačen. To ale není vše. Hácha má zároveň podepsat dokument, podle kterého vstup vojsk není agresí, ale výsledkem dohody, konkrétně jde o formulaci, že prezident vkládá osudy českého národa do rukou německé říše. Toto Hácha odmítá podepsat, což Hitlera přivádí k zuřivosti.

Nakonec prezident prudkou hádku nevydrží, dostane srdeční záchvat a omdlévá. Němci se bojí, aby nezemřel a tak mu vůdcův osobní lékař dává povzbuzující injekci. Hácha se po ní vzchopí, a to natolik, že znovu odmítá podepsat. Ale nakonec si ho vezme stranou Hermann Göring, který mu oznámí, že jeho Luftwaffe je připravena srovnat krásnou historickou Prahu se zemí. Tehdy Hácha podlehne a svůj podpis nakonec přece jen k dokumentu připojí.

První dva roky okupace Hácha vystupuje na obranu Čechů velmi aktivně, je ve spojení s Benešem v britském exilu a pokorně mu dává najevo, že mu jen hlídá křeslo než se vrátí. Je ve styku s odbojem, zvlášť s protektorátním premiérem Aloisem Eliášem, který je členem podzemní organizace obrana národa. V listopadu 1939 protestuje proti uzavření vysokých škol a zatčení stovek českých studentů. Typický rys jeho chování je, že mu vůbec nezáleží na veřejném obrazu, když žádá nacisty o propuštění studentů neodmítá protislužby. Píše třeba veřejné a velmi servilní blahopřání Hitlerovi k narozeninám, všude, kde je třeba, poslušně hajluje, i když pravda poněkud specifickým ležérním způsobem.

Ale taktika funguje, postupně se mu podaří dostat téměř všechny zatčené studenty z německých koncentráků. Bohužel Český národ se to nemá jak dozvědět a tak to s jeho pověstí jde rychle z kopce. Situace se mnohonásobně zhorší v září 1941, když do Prahy dorazí zastupující protektor Reinhard Heydrich, který má za úkol bující český odboj rozprášit. Hned po svém příjezdu vyhlásí stanné právo a začnou popravy a zatýkání, které se nevyhnou ani premiéru Eliášovi, Háchovu příteli a spojenci.

Prezident je zdrcen a poprvé nabízí svou demisi, vláda ji však nepřijímá. Zoufalý prezident musí pracovat dál, ale se zděšením sleduje, že už nestačí žádné prosby ani protislužby. I přes jeho četné protesty je později Alois Eliáš stejně jako mnoho další odbojářů popraven, což prezidentem nenávratně otřese. Situace dostoupí vrcholu po úspěšném útoku parašutistů na Reinharda Heydricha v květnu 1942. Následný dennodenní teror, popravy stovek lidí, vypálení Lidic a Ležáků a obrovský nátlak nacistů Emila Háchu zdravotně i psychicky zlomí. Už neklade žádný odpor a přeříkává všechnu propagandu, kterou mu Němci předloží. Na začátku července musí vést 200 tisícovou demonstraci na Václavském náměstí v Praze, kde odsuzuje Beneše a jeho exilové aktivity.

Projevy mu píše největší z českých kolaborantů Emanuel Moravec. Při jejich poslechu se leckdy svírá srdce nejen z toho, co byl starý muž nucen číst, ale i v jaké stavu přitom byl. Historikové budou později diskutovat, proč Hácha za této situace prostě neodstoupil. Jisté je, že opakovaně zvažoval sebevraždu. Na život si nakonec ale nesáhl, zřejmě nejen kvůli své křesťanské víře, ale třeba i kvůli tomu, že na hrad by se pravděpodobně dostal zrůdný kolaborant Moravec a prezidentovu okolí by hrozil koncentrák. Emil Hácha svůj úděl protrpý až do hořkého konce.

Ten přijde v roce 1945. Tou dobou už je v pokročilém stádiu arteriosklerózy, vypadává mu paměť, nepoznává lidi, není schopen chodit, někdy ani mluvit. Neopouští zámek v Lánech, kde se o něj stará dcera Milada. Je možné, že ani nevnímá květnové osvobození a následný příkaz komunistického ministra vnitra Noska pouhých pět dní po konci války, na jehož základě je na smrt nemocný muž uvězněn a obviněn z kolaborace. Je převezen do vězeňské nemocnice Na Pankráci, kde ho dozorci šikanují, nedávají mu jíst a podle některých zpráv na něj dokonce močí. Zachránit by ho mohl jedině staronový prezident Beneš, který se mezitím vrátil do republiky, ten ale nezapomíná a pro Emila Háchu nehne ani prstem. Možná je pro 72 letého muže vysvobozením, že se svého soudu nedožije a 27. června 1945 ve vězeňské nemocnici vydechne naposledy.